Mgr. Inna Mateiciucová
Nevím jestli mám o tomto přátelství psát, ale věřím, že pro mnohé z vás tento příběh nevyslyšené lásky bude přínosný. Vše začalo v roce 1987, když na naši speleologickou základnu Malý lesík v Moravském krasu zavítala velice krásná a sympatická studentka archeologie Inna Mateiciucová se skupinou archeologů z Polska. Hned jsem se do ní zamiloval, neboť na takovou ženu jsem čekal a takovou jsem toužil milovat. Uctíval jsem ji však jen platonicky, navenek jsem byl odtažitý a čekal jsem trpělivě jak se věci vyvinou dál. Toto neusilování o ženu byla rozhodně v mém případě ta správná strategie jak ukázal mistr čas. Inna má opravdu velice zvláštní osvícenou, harmonizující energii a auru. Po mnoha letech čekání jak situace sama uzraje, jsem to však nakonec přece jen nevydržel a Innu jsem samostatně vyhledal, abych se ji o všem co se odehrávalo v mém srdci svěřil. To jsem ale již žil jako poustevník v bezdomoví, nebyl jsem ji tedy hoden vzhledem k tomu, že jsem se právě nacházel na nejnižším stupni společenského postavení, a Inna přitom byla vznešená profesorka vyučující archeologii na Masarykově univerzitě v Brně. Přesto jsem se o to pokusil a u ní doma jsem ji navštívil. Bydlela rovněž poustevnicky jako já sama v prostorném domě na Grohové v Brně. Otevřela mi překvapeně a přátelsky mne pozvala na čaj. Tak jsem ji otevřel své srdce a všechno ji řekl, že ji mám prostě rád. Stalo se však něco nečekaného, ne že bych neočekával odmnítnutí, ale bylo to mnohem mystičtější, než se dalo čekat. Na mou nabídku ke vztahu totiž podvědomě spontanně odpověděla: "Jdi za Maháprabhudžím!" Když nad tím dnes přemýšlím, nevím vůbec jestli to řekla ústy, protože o Maháprabhudžim pravděpodobně nic nevěděla, ale já jsem to tak uslyšel jasně ve své anahátě, ve svém srdci! Byl jsem tímto poselstvím věčnosti zcela zaražený a nechtěl jsem se svého prvotního úmyslu hned tak vzdát. Místo toho jsem se však otočil na podpadku a bez ohlédnutí Innu opustil v jejím domě a už jsem na ni nemyslel! Vrátil jsem se do svého lesního příbytku, do bezdomoví. Jaké je ponaučení tohoto příběhu? Kamarádka Inna mi vždy připadala jako vzdálená, jako příliš posvátný ideál, než abych ho mohl získat. Děláte vy mužové velkou chybu, když usilujete o ženu přes jakékoli zátarasy a vnitřní zámky. Nevíte k čemu tam tyto zámky ve skutečnosti jsou. Neměli byste proto o ženu usilovat příliš vlastním úsilím. Idealní je, když na to žena příjde sama a sama se vám oddá. Takový vztah může v harmonii dlouhodobě fungovat. Oproti tomu pokud ženu do vztahu uženete jako můj otec mou maminku, nic dobrého to nevěští do budoucnosti. Inna je dodnes má velká kamarádka, samozřejmě již bez ženského rozměru, je vdaná. Občas zajdeme do čajovny na čaj, ale já nyní jako mnich na radu svámího Šivánandy, který radí duchovním mužům se ženám zcela vyhýbat, již pozvání na čaj od jakékoli ženy raději nepřijímám. Inna Mateiciucová je nejkrásnější žena jakou jsem v životě potkal. To že jsem ji nezískal považuji za Boží Milost a požehnání. Myslím si totiž, že by náš vztah byl vyvážený, ve skutečné lásce a ve 100 % harmonii. Bohužel bych se ale jistě nestal mnichem. Od takovéto ženy bych za Bohem neodešel. Takhle mne Vyšší Vůle, která zná mou duchovní cestu lépe než já sám, stále varuje, doprovází mne a ochraňuje. Díky Bohu za všechny tyto prožitky a získané vědomosti a zkušenosti. Inna je stále mimořádně krásná a mysticky pravěká archeoložka. Opravdu bych se jí nikdy nevzdal a neodpoutal bych se abych šel dál za Bohem. Tohle asi podvědomě či nadvědomě ona cítila a věděla, a proto mne poslala raději za Maháprabhudžím. Každopádně vše co jsem v životě prožil bylo velkým Božím darem a Jeho požehnáním.
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
