Jogín.
Bylo to před více než třiceti roky. To se psal rok 1993 a já měl právě 25 let a intenzivně jsem cítil, že je nevyšší čas se vydat na duchovní cestu, to znamená začít meditovat. Jenom jsem nevěděl jak a učitele jsem zatím neměl. Jako obvykle jsem proto již tehdy hledal nějaké dokonale ukryté místo hluboko v horách. Tehdy jsem ještě neznal slovo "jóga". Přesto mne to po cestě jogína vedlo vnitřním způsobem. Opravdu jsem toužil objevit nějaké naprosto opuštěné místo v horách. Proto jsem se ho rozhodl hledat ve Slovenském ráji, který mne přivábil svou divokostí a nepřístupností. Cítil jsem správně, že v jeho nebetyčných soutězkách objevím neznámé místo pro svou osamělou meditaci. Zprvu jsem si vytipoval zalesněný kaňon Malého Sokola, který se mi zdal v těchto horách nejtíže přístupný, nejvíce odlehlý, a proto i nejméně navštěvovaný. Tam jsem se vypravil. Vyšplhal jsem se do jeho příkrých svahů a objevil útulný útes s výhledy až na daleké Vysoké Tatry. Na tomto zcela opuštěném útesu jsem se posadil a vyslékl se do naha, neboť mi připadalo romantické jen tak sedět a pokoušet se meditovat. Prostě jsem se cítil nahý jako osvobozený. Měl jsem s sebou buddhistickou svatou knihu Dhammapadam a z té jsem si na tom útesu přečítal. Hledal jsem v ní nějaké moudré, inspirativní myšlenky, které jsem v knize opravdu nacházel.
Například mne zaujaly tyto verše:
"Hluboké lesy, v nichž obyčejní lidé nenacházejí potěšení, jsou sídlem blaženosti pro ty, kteří se zbavili
vášní, neboť nehledají ukojení smyslů... Ti, kdo s plným uvědoměním usilují o osvobození, nenajdou uspokojení v příbytcích. Jako labutě odlétají z jezer, tak opouštějí své domovy." A tato moudrost z útesu ve Slovenském ráji mne od té doby provází celým dalším životem.
Seděl jsem tam nahý celý den. Večer jsem měl od slunečních paprsků spálená záda, takže jsem se bolestí nemohl ani hnout.
Tehdy jsem ještě nebyl připravený déle meditovat. Vybavily se mi totiž idealizované vzpomínky na Moravský kras a na mé speleologické výzkumy a já se musel z hor samozřejmě vrátit zpět. Naštěstí jsem měl kam jít - do lesních samot na Ponoru, což byla tehdy má poustevna. Takhle nenápadně ke mě přicházel můj meditační horský život v samotě.
V pozdější meditaci jsem pochopil, že mne k tomuto sezení na horách již v mládí na začátku mé duchovní cesty vnitřně inspirovali a vedli snad samotní himalájští jogíni. Mohla to být podvědomá vzpomínka na předchozí životy.
Jinak si toto mé horské vábení a volání, které mne provází od dětství, nedovedu vysvětlit.
Takové záblesky rozvzpomínání si na něco důvěrně známého, na svůj osamělý život v lesích, v jeskyních, na horách mě provázejí po celý můj život. Pořád to místo ve své fantazii pro osamělou meditaci hledám. Všude se mi materializují vize poustevny a jsem nabádán svým srdcem abych se stal v lese jenom poustevníkem.
Dlouho jsem tomu odolával neboť jsem měl světské záliby, které převažovaly, jako byla například má zamilovaná speleologie.
Tak ke mě ale promlouvaly věky se svou Moudrostí. Tak do mého nitra přicházela postupně vize svobodného osvíceného člověka. Jen sedí sám v horách, dny, týdny, měsíce a roky plynou. Ničeho si nežádá a odpoutaný odevšeho, osvícený Láskou se stává Vším. A toto je přátelé můj odvěký ideál. Jen sedět sám v horách. Taková je má cesta poustevníka.
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
