Karmajóga.
Po duchovním probuzení mi život ve světě mi připadal již marný a prázdný. Jediné co mi dávalo smysl byla služba trpícím lidem. Mým tehdejším heslem bylo: "Dokud nevím kdo jsem, tak sloužím!" Proto jsem vstoupil do řad katolické Charity a stal se charitním pečovatelem o nemocné a všelijak handikepované a invalidní spoluobčany. To mi dávalo hluboký smysl naplnění a byl jsem šťastný, že tato služba nám amatérům je volně přístupná a otevřená. Pamatuji že tam měli na zdi velký kříž, který mne uklidnil, že jsem na správném místě. Žil jsem tedy službou lidem, koupal jsem je ve vaně, oblékal je a vodil na procházky. Současně přišel na přetřes můj tehdejší vztah s přítelkyní. To bylo v roce 1997. Chtěl jsem se osamostatnit a stát se poustevníkem, ale nevěděl jsem, jak se mám rozejít. Nakonec z toho bylo velké utrpení v důsledku vnitřní připoutanosti nás dvou. Ale s Láskou dávanou mým trpícím pacientům jsem osobní trápení nějak překonal a pokračoval jsem po duchovní cestě. Tak jsem získal mnoho zkušeností. Pak jsem se stal osamělým poustevníkem a jsem velmi šťastný, že jsem tím vším prošel. Naučil jsem se dávat Lásku. Jsem za to Bohu vděčný. Získal jsem duchovní energii a nadhled, moudrost, zkušenost jakou nemá každý. Taková byla má karmajóga. Potom mne však ovládl stesk po horách a po svobodném životě. Proto jsem se nechal najmout na tvrdou manuální práci v nejvyšších českých horách, v Krkonoších. Stavěli jsme pěší cesty v nejkrásnějších místech zdejší horské přírody. Pracovalo se od jara do podzimu a na zimu jsem odjížděl meditovat s bohatou finanční výslužkou do horských jeskyní.
Jednoho dne jsem otevřel dopisní obálku, a v ní byl malý lístek v černém rámečku, který mi oznamoval, že zemřela Mgr. MVDr. Vlaďka Hlavová. Listek mi poslali, protože jsem byl před několika lety Vlaďčín charitní pečovatel. Bylo to v roce 1997. Vlaďka žila na invalidním vozíku v Brně na Bohuslava Martinů 9. Vrchní sestra paní Šujanová mi ji přidělila, protože předpokládala určitou spřízněnost duší... Mým úkolem bylo naložit Vlaďku každý den na vozík, seběhnout s ní ze Žlutého kopce, dovést ji na Masarykovu univerzitu, kde Vlaďka studovala psychologii. No a pak ji zase zavést domů. Musel jsem při tom být velmi opatrný, protože ten sjezd z kopce je velmi prudký a Vlaďka byla ochrnutá, a proto by nemohla zabránit kolizi, kdyby mi náhodou na vozíku ujela... Což se několikrát málem i stalo... Díky této vzájemné odkázanosti tak mohl vzniknou vztah založený na vzájemné důvěře a porozumění... Vlaďka byla jeden z největších bojovníků, jaké jsem kdy poznal. Byla to mladá zdravá žena, o pár let starší než já... Pak se to najednou stalo.. Její tělo ochrnulo, nohy měla nehybné, prsty pokroucené, stěží v nich udržela propisku. Ocitla se zcela závislá na pomoci druhých, při plném vědomí nezměnitelnosti své situace. Něco takového si nikdo z nás nedokáže představit... Z Boží Milosti jsem se při svém zaměstnání u brněnské Charity dostal jako pečovatel k mnoha podobně postiženým lidem. Byla to pro mne velmi cenná životní i duchovní zkušenost, takže jsem to byl nakonec já, který děkoval, že je mi dovoleno těm lidem sloužit. Ve skutečnosti oni prokazovali milosrdenství mě, že mi dovolili, abych jim sloužil. Tak jsem to tehdy cítil a přál bych to všem mladým lidem, aby viděli a zažili to co já... Vlaďka byla opravdu velký bojovník. To, co ji postihlo, by většinu z nás zlomilo, ona se však nezačala ztrácet v sebelítosti, neočekávala něčí soucit a snažila se obhájit alespoň zbytky své nezávislosti ducha. Proto začala studovat psychologii, snažila si pomoci sama a tak se její nemoc stala paradoxně příležitostí k intenzivní duchovní práci. Snažila se svůj osud obrátit ve svůj prospěch a doufala, že své zkušenosti bude moci využít při službě podobně zkoušeným lidem. Není proto divu, že hned napoprvé, když jsem ji obouval boty mi ihned energicky vyčetla, že se k ní chovám jako k dítěti. Měla dobrou schopnost empatie, a proto náš vztah rychle vznikl na filozofickém základu. Vlaďka dokonce o mě chtěla psát nějakou studijní práci, protože jsem byl podle ní "velká záhada", kterou si nedokázala zařadit do žádných psychologických schémat, které ji učili ve škole. Ptala se mne, jestli mám vůbec nějaký pud sebezáchovy, protože nemohla pochopit jak mohu tak bezstarostně žít a nehromadit. A to jsem byl tehdy napohled "normální". Co by asi řekla dnes, kdyby potkala poustevníka v kutně zcela odevzdaného do Boží Milosti? Taky mi jednou řekla, že měla tušení, že její pečovatel bude i jejím guruem. A opravdu tomu tak i trochu bylo, neboť jsem nad ní převzal patronát i mimo rámec zaměstnání, a dokonce i poté, když mne má cesta vedla z brněnské Charity dál. Když jsem se ocitl v Brně, nakládal jsem Vlaďku do auta a zavezl pryč z města do přírody. Zaparkoval jsem ji na invalidním vozíku mezi stromy a udělal jí odbornou přednášku třeba o tom, jakým způsobem se mi podařilo přestat kouřit tabák, a Vlaďka tomu s úsměvem naslouchala. Jindy jsem ji vzal na půlnoční mši u Jezuitů a tam ji na stříbrném řetízku pověsil na krk medailonek Panny Marie, který si Vlaďka přála nosit, ačkoli sama byla nevěřící. Věřící lidé ji však přitahovali, protože cítila, že mají "něco", co jiným lidem chybí, ať už to "něco" je cokoli. Jindy mi zase na oplátku vyprala a zašila bundu, protože něčím takovým jsem se já, jako lesní muž žijící na srubu v Moravském krasu, nemohl zabývat... Pak mi vnutila i nějaké peníze ze soucitu k mé "chudobě", ale za ně jsem vzápětí koupil obraz a Vlaďce ho věnoval. Ten obraz se jmenuje "Osud", a nepochybně dodnes zdobí její pokojík. Vlaďka tehdy tajně plakala. Taky se mi svěřila, že se vždy těší na Střípky z Cesty Domů, které jsem ji spolu s mými basničkami zasílal, a nejvíc ji dojal můj život v rumunské jeskyni a mé vyhoštění policií. Přesto naše vnitřní světy byly zcela odlišné, každý z nás žil ve zcela jiném světě. Vlaďka to ve svém posledním dopise symbolicky vyjádřila jako vztah mezi "lvem" a "žabkou". Bylo to jedno z mezilidských setkání a čistá karmajóga. A proč byla Vlaďka tak tvrdě postižena osudem? Jednou se mi svěřila, že několik měsíců předtím než onemocněla, se pokusila o velmi nerozvážný čin. Bůh ji to však nedovolil, ale jako zpětný náraz karmy, kterou předtím vytvořila, byla sražena na vozík. Tak to alespoň sama intuitivně cítila a snad i proto nesla své onemocnění tak statečně... Přeji ti Vlaďko pokoj, ať jsi kdekoli. Já vím, že pořád existuješ, neboť smrt zde je vstupní brána k životu onde. Přeji tvé duši, která teď putuje vesmírem, pokoj ve jménu Ježíše Krista i mého Mistra. Právě teď když píši tyto řádky přilétl k mé poustevně na hradisku svatého Klimenta, malý ptáček. Je velký jako pěnkava, ale celý hnědý. Nikdy jsem takového ptáčka neviděl. A já vím, že ten ptáček jsi byla ty."
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
