Slovenský ráj.
Ví se dobře, především na Správě Národního parku Slovenský ráj, že v letech 1993-2002 jsem osamoceně meditoval v tehdy vědě neznámé jeskyni v Údolí Bielého potoka poblíž Zlaté diéry a Medvědí jeskyně ve Slovenském ráji, to znamená v nejhlubším nitru těchto zalesněných medvědích hor. Tato jeskyně se nachází na extrémně těžce přístupném místě, dostupné jen po skalní římse mezi souvislými skalními bradly staré paleoúrovně Bielého potoka. A v těchto rozlehlých skalách vznikla tato skrytá jeskyně, kterou jsem přijal za svou poustevnu, jeskyně s portálem asi 20 m širokým a přesto neznámým, orlí hnízdo ve výšce asi sto metrů nad dnem údolí. Jako speleologové jsme hned na začátku provedli její speleologický průzkum, neboť jsme se domnívali, že by se mohlo jednat o bývalý paleovývěr vod z podzemí Glacké plošiny, které dodnes vyvěrají níže ve svahu pod touto jeskyní. Byli jsme však zklamáni, neboť jeskyně do nitra skály nepokračuje a je tedy jen bezvýznamného korozního původu, zvětšená mrazovým zvětráváním. Celkem jsem v této jeskyni ve velké harmonii, v úplné svobodě a s bezvýhradném štěstí v úplné tajnosti prožil 3,5 roku čistého času. Peníze na živobytí jsem si po prohloubení své meditace dovolil získávat jak se u poustevníka sluší a patří již jen z pouhé almužny u obyvatel městečka pod horami Spišské Nové Vsi, jejíchž náměstí jsem pravidelně jednou týdně obcházel s plechovou miskou potulného mnicha, s obrázkem svatého Františka z Assisi v rukách, s ptačím peříčkem vpleteným do vlasů a v zeleném hubertusu a hnědé františkánské sutaně. A obyvatélé městečka jakoby pochopili mou pohádkovou hru mě měli jako tajemného mlčícího poustevníka, který k ním sestupoval odkudsi z hor, ve velké vážnosti, úctě a lásce, takže mne zásobovali pokaždé vším potřebným po materiální stránce pro mou horskou anabázi v horské jeskyni. Opravdu mne přijali mezi sebe, měli mne rádi a já jím na tomto místě za všechna projevená dobrodiní vyslovuji svůj upřímný vděk. Podle učení jógy je podpořit duchovní bytost na její duchovní cestě ta nejlepší z toho plynoucí karma a já jsem se snažil být toho hoden a ve dne v noci jsem setrvával ve zbožné meditaci, s mantrou v srdci a v nábožném rozjímání. Poslední meditační pobyt v této jeskyni se odehrál v roce 2002 a trval 18 měsíců nepřetržitě. Pak, Bůh ví odkoho se u jeskyně znenadání objevili strážci přírody vedení samotným vedoucím Národního parku Slovenský ráj Ing. Dušanem Bevilaquem, uprostřed mé meditace surově rozrazili plechový poklop ve vchodu od jeskyně, načež jsem vystoupil z podzemí značně usebrán a oni hned měli spoustu dotěrných otázek co dělám zde v přísně chráněné přírodní rezervaci. Já jsem však zachovával již tři roky úplné mlčení, proto jsem jim odpovídal jen písemně. Tak jsem poznal, že mne chtějí odtud vypudit. Já jsem jim však na to odpověděl, že z jeskyně nikam neodejdu, že mne chrání Vyšší síla, jakkoli se protivím jejich světským zákonům, které jsou trochu nemocné, když nedovolují poustevníkovi v horách svobodně existovat. Doslova jsem prohlásil: "Tyto hory patří Bohu, poustevník patří taky Bohu, takže zde můžu žít." Na ta slova ochránci vycouvali od jeskyně a odešli s prázdnou pohaněně zpět do civilizace. Dlouho jsem o nich pak neslyšel, až nakonec se ke mě donesly zvěsti, že Bevilaque porušil své slovo a mluvil o mě na veřejnosti, načež jsem se stal po celém Slovensku doslova televizní a mediální senzací, v jeskyni mne začali vyhledávat novináři, s nečekaným věhlasem a solidaritou prostých občanů jimiž jsem zastínil v té době údajně samotného slovenského presidenta! Po novinářích mi Dušan Bevilaque ale neuctivě a necitlivě vzkázal, že vyšle k mé jeskyni policejní eskortu s příkazem eskortovat mne pryč z hor!
K tomu však již nestilo dojít. Za této psychicky krajně vypjaté a vyhrocené situace jsem upadl do těžkých duševních zkoušek, načež jsem sám jeskyni dobrovolně opustil a sestoupil z hor do nížin, z čehož se Bevilaque velmi zaradoval, jak se mu tento neřešitelný problém s poustevníkem ze Slovenského ráje nakonec podařilo snadno vyřídit. Ještě několikrát jsem pak byl v následujících letech exkurzně u této své bývalé meditační jeskyně, ale už jsem se tu necítil dobře. Z oné doby jen její skály zdobí nepřehlédnutelné a zdánlivě nepochopitelné nástěnné nápisy a malby, duchovní umění s filozofickým a mystickým rozměrem, moudrostí vepsanou černou barvou Chan-šanovským způsobem na kámen, obdrženou během mé intenzivní osvobozující meditace v horském osamění. Tak jsem se stal již za živa legendou Slovenského ráje! V přítomné chvíli - v roce 2025 - sem plánuji vykonat novou pouť a opět začít s meditací v osamění, přerušenou před více než dvaceti roky, samozřejmě již ale na zcela jiné místo, na místě jakých jsou v těchto horách dosud stovky, kde mne jak věřím již nikdo nevystopuje a již nikdy neobjeví.
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
