Vojenská služba.
Jako většina mužů Československé socialistické republiky jsem i já v letech 1987-1989 povinně narukoval na základní vojenskou službu. Tu jsem vykonával u raketových vojsk protivzdušné obrany státu v Janovicích nad Úhlavou na Šumavě, v kasárnách kde vznikli legendární "Černí baroni." Byl jsem řidič 14 m dlouhého zaplachtovaného kamiónu značky Zil 157, na němž jsem převážel rakety. Nerad na ty dva roky vzpomínám, neboť jsou nejnegativnější a nejtemnější v mém životě. Šikanu jsem si užil mnoho. Mazáci mne šikanovali tak intenzivně až jsem se jim vzepřel se svou karatistickou pěstí. Nikoho jsem samozřejmě neudeřil, jenom jsem mazáky vojíny Pospíšila a Veréše, který byl maďarské národnosti, varoval. Od té doby jsem měl od šikanu klid, samozřejmě že úklid rajónů jsem jako mladý voják svědomitě vykonával. Ale v důsledku tohoto incidentu jsem nezapadal do bojového kolektivu a mazáci když odcházeli do civilu mne odmítli povýšit na mazáka, z čehož jsem si ale nic nedělal. Nebyla to ostuda, ale morální vítězství. Taky mne neměl rád můj velitel roty, protože dle něj jsem byl ideologický diverzant, protože se vědělo, že čtu na rotě Bibli, kterou mi velitel dokonce zabavil a zavřel v šuflíku ve své kanceláři se slovy, že u něj se nic takového číst nebude. Mám pocit, že jsem mu svou Bibli z toho šuflíku nakonec zcizil a dokonce ze mne udělali vedoucího PŠM - politického školení mužstva, protože jsem měl zájem o historii. Samozřejmě, že jsem jim nevykládal ty jejich komunistické kraviny, ale snažil jsem se do toho dění na vojně vnášet demokracii, napříklád jsem informoval o Tomáši Garrigue Masarykovi a skoro nikdo to nevěděl, že náš první prezident byl on, Masaryk. Tak byli všichni vygumovaní. Jinak to bylo vesměs úsměvné období života, ale jen s velkým odstupem času. Nevzpomínám na to tedy paranoidně. Samozřejmě že jsem se samopalem a ostrými náboji chodil do stráže na muničák v lese, z čehož jsem měl radost, neboť jsem se alespoň nějak dostal do přírody. Naštěstí jsem zbraň na nikoho nemusel použít. Jsem rád, že dnešní mladí chlapci nemusí již na vojnu rukovat. Narodili se do šťastnější doby než já. Pamatuji tedy soucialismus pod vedením komunistických moci pánů. Tak jsme se měli všichni rádi. Taková to byla láska. Byl jsem zdravý, tak jsem se tomu nemohl vyhnout. Tak mne vytrhli z života, kterého jsem si užíval v Moravském krasu v lásce plnými doušky a uzavřeli mne na jeden kilometr čtvereční betonového lágru. Sám se divím, čím vším jsem již v tomto životě prošel.
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
